Příběhy

Pavlovým snem bylo závodit na koních. A ten sen se mu začal už v deseti letech plnit. Rodiče ho začali obětavě vozit do jezdeckého oddílu v sousedním městě. Trenér si brzy všiml, že má talent, věnoval se mu a Pavel začal vyhrávat závody a snil o tom, že bude profesionálním žokejem. Zatímco jiní kluci si přáli být vysocí a svalnatí, on byl šťastný, že je drobné postavy a má tak ideální míry pro žokejskou kariéru. V patnácti nastoupil na speciální školu do Kladrub. Během prvního roku ale vyrostl dvacet centimetrů. Pavel se snažil držet si alespoň co nejnižší váhu, hladověl, protivil si jídlo. Začal být slabý, unavený. Rodiče, za kterými z internátu jezdil jen o víkendech, nakonec kontaktovali trenéra i lékaře a ti zasáhli. Zabránili tak vážnějšímu poškození Pavlova zdraví, které už bylo na spadnutí. Pavel se nestal žokejem. Daleko od svého snu ale nezůstal. Závodní koně teď trénuje.

Celé to začalo na základní škole. Byla jsem v osmé třídě, když mi moji rodiče řekli, že se rozvádí. Všechno bylo najednou jinak. Navíc jsem se musela s mamkou odstěhovat. Úplně do jinýho města, kde byli všichni cizí. Tam, kde jsem vyrůstala, byli moji kamarádi, o který jsem přišla.

Na návštěvách u táty jsem se necítila dobře. Jeho nová přítelkyně mě ráda neměla. Vždycky, když byl táta někde z doslechu, mi říkala, jak jsem vyžraná a že bych ze sebou měla něco dělat. Ona byla ta krásná, hubená… Nesnášela jsem ji. Na snídani jedla trošku zeleniny, na oběd pořádně nic a na večeři jen nějaký zeleninový salát. Do toho hodně běhala a chodila do fitka.

Když to dokáže ona, dokážu to i já, říkala jsem si. A jediný způsob, jak zhubnout, tehdy pro mě byl, že přestanu jíst. Začala jsem běhat každý den a po celkem krátkém čase se „úspěch“ dostavil. Zhubla jsem z 51 kil na 47. Tátova přítelkyně si toho všimla a začala mě nesnášet ještě víc. Táta to neřešil.

Pocit, že mám své tělo pod kontrolou a můžu hubnout, když chci, se mi zalíbil. A tak jsem v hubnutí pokračovala. Všimla si toho už i máma, která o mě začala mít strach. Ze 47 kilo jsem zhubla na 44 a váha šla pořád dolů. Běhala jsem víc a víc a jedla míň. Na oběd už jen čokoláda, protože jsem potřebovala cukry, aby mé tělo mohlo fungovat. To, že tělo potřebuje víc, než jen to, jsem si jaksi neuvědomila. Došlo to až do fáze, kdy jsem se ve třídě jednou zhroutila a probudila se v nemocnici. Napíchali do mě hadičky s výživou a byla jsem pod dohledem.

Do nemocnice jsem se ještě párkrát dostala a ani teď nemůžu říct, že bych byla v pohodě. Hodně mi ale pomohla kamarádka, kterou jsem si našla v novém městě, kde teď s mamkou žijeme. Řekla mi, ať se na tátovu přítelkyni vykašlu. Že to je kráva a že jsem kdo jsem. Každej jsme jinej. To mi bylo 17 let. A od té doby se mi to daří držet pod kontrolou. Učím se mít ráda sebe samu takovou, jaká jsem.

Bylo mi asi třináct, když mi kila začala přibývat. Bohužel mi tehdy nikdo neřekl, že to je normální, když jde dívka do puberty. A co bylo ještě horší? Byla jsem první ve třídě, u které se to začalo fyzicky projevovat.

Mé kamarádky si ze mě začaly dělat legraci. To se mě opravdu dotklo a začala jsem se nenávidět. O přestávkách jsem se zamkla na záchodě a brečela jsem. Doma jsem se svěřila rodičům, ale ti mi řekli, že si to moc beru a že to určitě není tak vyhrocené, jak říkám. Hodně jsem se v té době do sebe uzavřela a vyhlásila válku všem zrcadlům. Taky jsem se rozhodla brát veškeré jídlo jako nepřítele.

U nás doma večeřel každý sám, takže si nikdo nevšimnul, že moc nejím. Shodila jsem, holky ve třídě si toho všimly a dostalo se mi uznání, které se projevilo tak, že mě vzaly zase mezi sebe. Byla jsem na sebe opravdu pyšná a pokračovala v hubnutí. Zrcadla mi ale pořád vadila, takže jsem neviděla, že se ze mě pomalu stává kostra.

Na střední se se mnou nikdo nebavil a dělali si ze mě legraci. Holka kost a kůže. Tím podporovali mé uzavření se do sebe a nenávist ke všemu, v čem jsem se mohla vidět. Rodiče si toho už taky všimli, ale vůbec nevěděli, co dělat. Zkoušeli to různými způsoby. Seděli u mě dokud jsem všechno nesnědla a začali mě hodně hlídat. Tak na řadu přišlo zvracení. Jídlo se mi hnusilo. Poslali mě k psychologovi, ale ten taky nevěděl, co se mnou. Pořád mi kladl nesmyslné otázky.

Zlom nastal, když mi bylo devatenáct. V časopise byl článek o tom, jak je dnešní ideál krásy zvrácený a poprvé jsem si uvědomila, že každý je jiný. Zkusila jsem se začít brát jako samu sebe. Bylo to těžké, ale šlo to. Pravdou je, že mi jídlo pořád dělá trochu potíže, když ho jím. Pořád ho beru trochu jako nepřítele. Hold zvyk, který trvá cca osm let se jen tak neztratí. Když čtu články o jiných holkách, které do toho taky spadly říkám si, že můj případ byl ještě zlatý. Žádné nemocnice a žádné kapačky. Sportu se věnuji pořád. Běhám a chodím do posilovny. Mnohem víc ale taky jím, abych všechno, co vyběhám, zase dostala zpět. Každý jsme nějaký a věřím, že si to uvědomí i ostatní, kteří s tímto bojují.

Můj taťka byl velkej sportovec. Hodně jezdil na kole a společně jsme chodili na výšlapy už od mýho útlýho dětství. Dával mě na různý sporty. Fotbal, basket, florbal… U všeho jsem zůstal tak rok. Moc mě to nebavilo. Ale jednou (vůbec nevím, jak ho to napadlo) se rozhodl, že zkusím skoky na lyžích. Domluvil mi nějakýho trenéra a začali jsme. Bylo mi 12 let.

Asi mi to šlo, protože jsem vyhrál nějaký závody a hodně mě to chytlo. Pro skokany na lyžích je důležitý, aby byli co nejlehčí a měli dlouhý lyže, aby doletěli co nejdál. Do určitýho věku mi šlo držet váhu dole. Pak šla ale kila nahoru. Celkem mě to štvalo a hledal jsem způsoby, jak zhubnout, ať lítám pořád daleko. Vyhraných soutěží ubývalo a trenér mi kladl na srdce, že prostě musím shodit. Tak jsem přestal jíst.

Váha klesala a mně to zase lítalo dál. Super! Jenže jsem začal být víc a víc unavenej a nevěděl jsem, co s tím. V mých 19 letech jsem vážil 45 kg. V létě jsem chodil pořád v dlouhých kalhotách a volným tričku, ať to je vidět co nejmíň. Můj praktickej doktor mě pořád drbal za to, jak vypadám a ať s tím něco udělám. Že se na to nedá dívat a s takovou se brzo ztratím. Táta mě zase podporoval, ať si váhu držím, že se můžu probojovat i na velký můstky. Fakt jsem nevěděl, co dělat. Ale taťkův názor vyhrál.

Jednou při dopadu mi křupla kost. Z diet jsem je měl křehký. A tak moje skokanská kariéra skončila. Mohl jsem zase začít normálně jíst, ale jaksi mi to nešlo. Z normálních porcí mi bylo na zvracení a celkem běžně se tak i stalo. Mamka na mě tlačila, ať přiberu a díky tomu mi jídlo začalo vadit jako nikdy před tím.

Teď mi je 23. Vážím 48 kilo, nemám holku a je mi pořád blbě. Jednou to snad zvládnu…

Ve 12 se začala hodně měnit. Zesílila, její postava začala mít výrazné ženské tvary. Oproti spolužačkám si připadala tlustá. Dospělí muži na ulici i kluci ve třídě měli nevhodné poznámky k jejímu tělu. Bylo jí to nepříjemné, chtěla se s tím někomu svěřit. Spolužačky ji moc nechápaly. Máma na ni měla málo času, byla zaměstnaná povinnostmi v práci a péčí o dva malé sourozence z druhého manželství a potřebovala, aby i Simona s nimi hodně pomáhala. Uvědomovala si sice, co dceru trápí, ale myslela si, že nadaná a výjimečně rozumově vyspělá dívka pochopí, že plné tvary jsou její genetická danost. A tak dívčiny problémy odsouvala se slovy - nemysli na blbosti, věnuj se raději učení, ať to někam dotáhneš. Simona, která byla zvyklá být ve všem perfektní, se rozhodla své problémy řešit sama. Začala s dietami. Ale nedalo se to vydržet. Po hladovění přišlo na řadu přejídání. Pak výčitky ze selhání, trestání sebe sama a zvracení jídla. Několik let se motala v tomhle kolotoči, až to žaludek přestal zvládat, přišel kolaps a pobyt v nemocnici. Spolupracovat s lékaři a psychologem jí nakonec pomohlo. Naučila se, co může pro přiměřenou váhu udělat, jak vhodnou stravu doplňovat pohybem, pochopila, že daleko zdravější a krásnější jsou plnější tvary než vysílené a zmučené tělo.

V patnácti jsem se v létě dívala na zamilované páry a bylo mi hrozně. Nikdy jsem ještě od žádného kluka pusu nedostala. A proč asi? Protože jsem byla tlustá. Při pohledu do zrcadla se mi dělalo špatně.

Jednou ve třídě kluci sepsali seznam holek a rozřadili od nejhezčí po nejvíc škaredou. Pak ho pověsili na nástěnku a já zjistila, že jsem na posledním místě. Utíkala jsem na záchod a brečela jak želva celou velkou přestávku. Když jsem se vrátila zpět, tak zrovna nejhezčí kluk ze třídy říkal, že kdybych nevážila jako slonice, byla bych nejhezčí holka ze třídy. To mě dostalo.

Okamžitě jsem přestala jíst a začala hodně cvičit. Dlouho se nic nedělo a málem jsem to už vzdala, když jednoho dne šla kila dolů. Vážila jsem míň! Byl to můj nejhezčí den v životě, který mě namotivoval tak, že jsem začala držet ještě přísnější dietu a cvičit mnohem víc.

Zhubla jsem a kluci si mě začali všímat. Bylo to mé nejhezčí období v životě.

Jednou mě kamarádi vzali na výlet a večer jsme seděli u ohně. Všichni jedli špekáčky a mně se smáli, jaká jsem citlivka, že si nedám. Jeden jsem teda zkusila a při pomyšlení, co to ve mně dělá a jak zase přibírám, letělo všechno okamžitě zase ven.

Váha mi už pak klesala dál bez ohledu na to, jestli cvičím víc nebo míň. Nic s tím nešlo udělat. Snězené jídlo jsem téměř pokaždé vyzvracela, aniž bych chtěla. Pak to zjistila máma. Hnala mě do nemocnice. Tam se mnou mluvila hromada psychologů, ale mě byli ukradení. Pořád jsem brečela a byla smutná při pomyšlení, jak budu zase tlustá po tom, co do mě cpou všechno to jídlo. Ve škole si ze mě budou dělat zase srandu. No a tak čekám, co bude dál a jak to dopadne…

Pak to zjistila máma. Hnala mě do nemocnice. Tam se mnou mluvila hromada psychologů, ale mně byli ukradení. Pořád jsem brečela a byla smutná při pomyšlení, jak budu zase tlustá po tom, co do mě cpou všechno to jídlo. Ve škole si ze mě budou dělat zase srandu. No a tak čekám, co bude dál a jak to dopadne…